Over 40 years
at the cutting edge
of poetry publishing
[Twitter] [rss feed] [Facebook]

Petr Borkovec, from Six Czech Poets

Gauč

Když jsem se dozvěděla, že Jiří umřel
(z Karlových Varů přišly dva telegramy,
jeden, že nežije, druhý, že je po pitvě),
nevím jak, sedla jsem si v pokoji na křeslo
a zírala na gauč před sebou a viděla,
že je modrý, viděla, že je evidentně modrý,
a pro sebe si opakovala: Je modrý,
modrý, to přece každý vidí —
neboť ode dne, kdy jsme ho přivezli,
o jeho barvě jsme se nikdy nedohodli,
Jiří vždycky mluvil o zvláštní zelené.
Seděla jsem jako hloupá v pokoji
a říkala si dokola: jak jsi mohl být tak slepý,
vždyť ten gauč je modrý jako modř,
to jsi neměl, to jsi tedy neměl,
říkat mi, že je zelený. Pak jsem s hrůzou
uslyšela sama sebe, a jako bych se byla probudila,
dala jsem se do strašného pláče.

Couch

When I heard that George had died
(two telegrams came from Karlovy Vary,
the first that he had passed, and then the autopsy)
I don't know how, I sat down in the armchair
and stared at the couch in front of me and saw
that it was blue, I saw that it was clearly blue,
and repeated to myself: it's blue.
Blue. Anyone could see that.
Because from the day we brought it home
we could never agree about its colour.
George always talked of a particular green.
I sat there like fool in that room
saying that couch is blue as blue can be.
Oh you should never, never have said
to me that it was green. Then with horror
I heard myself, and as though I had awoken
I suddenly broke into tears and couldn't stop.